Toto je nová verze webových stránek Satja Sáí mezinárodní organizace České republiky.
Pokud hledáte starý obsah, který jsme ještě nepřesunuli, můžete použít tento odkaz na starou verzi webových stránek.

Ášram založený Satja Sáí Bábou v Prašánti Nilajam hostil v červenci 2016 mezinárodní festival Satja Sáí mládeže. Při této příležitosti jsme se zeptali na několik otázek koordinátora mládeže Latinské Ameriky Julio Vivenese.

 

Tazatel: Zdravím tě Julio, můžeš na začátek říci čtenářům něco o sobě?

Julio: Jmenuji se Julio Vivenes, narodil jsem se v roce 1982 v Caracasu, v hlavním městě Venezuely, což je krásná země v Latinské Americe. Narodil jsem se do rodiny, kde jsou všichni oddaní Satja Sáí Báby, moji prarodiče, rodiče, můj bratr, mé sestry, tety i strejdové. Později, když jsme se přestěhovali do Valencie (město ve Venezuele, nikoliv ve Španělsku), tak bylo u nás v domě Satja Sáí centrum, které se jmenovalo Prašánti Nilajam (stejně jako ášram založený Satja Sáí Bábou v Puttaparti). Všichni v rodině jsou také křesťané. Celá má rodina studovala v křesťanských školách. Křesťanství, konkrétně katolictví, je ve Venezuele hlavním náboženstvím.

T: Vyrostl jsi tedy ve Venezuele v rodině Satja Sáí oddaných. Co jsi studoval?

J: Studoval jsem střední školu a poté vysokou školu přírodních věd. Ale můj táta miluje hudbu a i pro další členy mé rodiny je hudba velmi důležitá. Proto jsem pak studoval něco, co bylo spojeno s uměním, tedy divadelní herectví, po němž jsem studoval hudbu, konkrétně hlasové techniky. Po absolvování tohoto studia jsem začal zpívat. Vystupoval jsem po mnoho let v televizních seriálech, televizních show, ve kterých jsem zpíval. Během toho jsem také učil karate, v místech ve Venezuele, kde žijí velmi chudí lidé.

V roce 2007, když jsem byl na konferenci mládeže v Prašánti Nilajam, jsem nalezl mnohé ve svém srdci a rozhodl jsem se všechno změnit, což se týkalo i mého zaměstnání, ale vlastně všeho, co jsem dělal. Tak jsem spolu se svojí sestrou začal podnikat a to v oblasti zdravotnického zásobování. Dařilo se nám. To je také to, co stále dělám, ale už v Panamě, kam jsem se před dvěma roky (v roce 2014) přestěhoval.

T: Takže teď žiješ v Panamě?

J: Ano, v Panama City, spolu se svou ženou. Panama je země ve Střední Americe, asi jeden a půl hodiny od Venezuely. Panama je jediným místem, které spojuje Atlantický a Pacifický oceán a to 80 km dlouhým Panamským průplavem. Takže je to velmi důležité místo, kterým denně projíždí obrovské množství lodí.

T: Julio mluvil jsi o tom, že v Panamě žiješ se svojí manželkou.

J: Ano, zajímavé je, že jsme oba ze stejného města (Caracas, Venezuela), ale potkali jsme se v Panamě. Jde také po duchovní cestě. Má svého učitele, který je ze stejné školy jako učitel Nának ze severní Indie. Má stejnou duchovní praxi, jakou učí Svámí (jiné pojmenování pro Satja Sáí Bábu).

No zamilovali jsme se do sebe a vzali jsme se, velmi rychle, v loňském roce (2015). Začala mít sny s Bábou. Říká mi:  „Tvůj učitel Sáí Bába přichází do mých snů, směje se na mě, žehná mi, co to znamená? To se mi s mým učitelem neděje." Tak jí říkám, že požehnání je dobré, že ji hledá. Bába je Bůh, Avatár není jen učitel. Neporovnávej svého učitele s Bábou. Následuj svého učitele, ale Bába je stvořitel celého vesmíru, nekonečná láska. Tak začíná objevovat Bábu. Je tady (v Prašánti Nilajam) poprvé a je tady velmi ráda.

Julio Vivenes při promluvě v Sáí Kulvant hale

T: Mluvil jsi také o svých rodičích a zmiňoval jsi, že jsou oddaní Satja Sái Báby. Odkud jej znají?

J: Dozvěděli se o něm před čtyřiceti lety, to bylo v době, kdy nebyl internet a o Bábovi bylo ve Venezuele jenom pár informací, nebyla tam ani žádná Satja Sáí organizace. Byly pouze nějaké informace od Prabhupády. Informace o Bábovi byla pouze taková, že je to muž zázraků, světec. Moji rodiče, kteří byli již v té době křesťané, katolíci, a stále jimi jsou, začali hledat nějakou duchovní stezku. Prošli různými duchovními školami, hledajíce něco. Jednou má teta mluvila o Šivovi a o Sáí Bábovi také. Nakonec dala mým rodičům malou fotku Satja Sáí Báby a malý balíček vibhúti (posvátný popel). Někdo to prostě přivezl z Indie a dal to mé tetě. Když rodiče viděli fotku Satja Sáí Báby, byli velmi zaujati. Začali se tedy o něj zajímat víc. To bylo velmi složité, protože v té době nebylo možné ve Venezuele koupit jakékoliv knihy o Sáí Bábovi.

Prvním člověkem, který přinesl informace o Satja Sáí Bábovi do Venezuely byla Adlen Meyer, dnes je to již starší paní. Ona přinesla první informace a také začala Satja Sáí skupinu v jejím bytě v Caracase. Tam se setkávala malá skupina, která spolu sdílela i pár knih o Satja Sáí Bábovi. Tak můj otec, který sháněl informace všude možně, zjistil adresu a šel do tohoto bytu. Zamiloval se do Satja Sáí Báby. Oba mí rodiče se tedy začali modlit k Bábovi, udělali doma oltář a začaly se dít zázraky. Když mi byl asi jeden rok, má starší sestra měla v té době čtyři roky. Sáí Bába přišel k nám domů a hrál si s námi.

T: Jak to myslíš, hrál si s námi?

J: No prostě přišel a hrál si s hračkami, s mojí sestrou. Byl jsem příliš malý na to, abych si to pamatoval. Vždycky však přicházel v bílém oděvu. Moje sestra mu říkala papež, protože byl v bílém, stejně jako papež, kterého znala. Papež je velmi populární v Latinské Americe. Říkala:  „Papež přichází a hraje si se mnou." Byla to taková Bábova hra.

Všichni z rodiny, kteří se začali zajímat o Satja Sáí Bábu prožívali jeho různé hry, měli velmi silné zážitky, zkušenosti s Bábou. Také učení bylo velmi důležité. Rozpouštělo všechny pochybnosti. Pro ty, kteří mají touhu po vědění, ale jsou plní pochybností, je Bábovo učení jako rozpouštědlo na pochybnosti, ty jednoduše zmizí. Bábovo učení je velmi přirozené, je snadné mu porozumět. 

T: Mluvil jsi o silných zážitcích se Satja Sáí Bábou, pamatuješ si z dětství sám nějaký?

J: Ano, když mi byly čtyři roky, tak jsem tehdy o Vánocích onemocněl. Odvezli mě tedy do nemocnice a diagnostikovali mi meningitidu. Doktor říkal, že je to velmi špatné. Měl jsem velmi vysokou teplotu. Doktor říkal, že můžu přežít tak dva tři dny, pokud zázračně přežiji déle, tak budu mít trvale poškozený mozek. V té době totiž nebyla žádná antibiotika proti této chorobě. Moji rodiče byli velmi smutní a začali se modlit „Óm Sáí Rám“. Modlili se takto po celou noc, šest sedm hodin a zasypali celé mé tělo vibhútim. Ráno byli velmi překvapeni, když zjistili, že horečka úplně zmizela, a tak zavolali doktora.

Jeden z hlavních doktorů měl své dítě, které na stejnou nemoc zemřelo. Proto byl tento doktor velmi citově zainteresován a znepokojen mým onemocněním. Byl velmi překvapen, když viděl, že teplota ustoupila. Začal dělat všechna vyšetření znovu. Opakovaně říkal:  „Proč teplota ustoupila?" Po několika hodinách nemoc zcela ustoupila. Doktoři měli schůzku, aby nějak vysvětlili tento případ, ale nebylo žádné racionální vysvětlení, jak mohla nemoc ustoupit. Tleskali a říkali:  „To je zázrak, protože není žádné jiné vysvětlení."

To se stalo v době Vánoc. Byl jsem ještě pár dní v nemocnici a mí rodiče tam byli se mnou. Do pokoje, kde jsem bydlel a kde byli také mí rodiče, přišel nějaký starý muž, který byl oblečen jako Santa Claus. Dal nám snad sto bonbónů, požehnal nám a odešel. Měl takový zvláštní obličej, vážný, jeho oči byly plné lásky, takový tajemný, a vůbec nemluvil, neřekl jediné slovo. Dal nám bonbóny, požehnal a odešel. Hned potom, co za sebou zavřel, vyběhl můj táta za ním, aby mu poděkoval, ale nikdo už za dveřmi nebyl. Tak šel naproti k sesterně, která byla vzdálená asi 10 metrů, a děkoval sestrám za tohoto hosta. Ale sestra mu řekla:  „Nikdo z vašeho pokoje neodešel a rozhodně tady nebyl nikdo oblečený jako Santa Claus, omlouvám se." A můj táta řekl:  „Jak můžete říct, že nikdo nevstoupil do našeho pokoje, vždyť musel jít přímo před vašima očima," ale ona mu odpověděla:  „ne, ne pane, nikdo tady nebyl." Vrátil se tedy do pokoje, řekl to mojí mámě a podíval se z okna. Před nemocnicí byla velká silnice. Tam uviděl toho muže, jak odchází z nemocnice, ještě jednou rukou požehnal a zmizel. Rodiče byli velmi zasaženi tím zážitkem, ale také zvláštním obličejem tohoto muže. Za nějaký čas se dostala do rukou mých rodičů jedna fotografie Širdi Sáího, a jak ji uviděli, říkali:  „To je on, tento Santa nám dal bonbóny." Tak zjistili, že to byl Širdi Sáí Bába. To je všudypřítomnost Boží, protože to bylo o Vánocích, tak Bůh přišel jako Santa Claus. To byla velmi krásná a silná zkušenost.

T: Máš nějaké další zážitky se Svámím?

J: Ó, ano, mám další zkušenost se Svámím v roce 2007 v Prašánti Nilajam. Byl jsem součástí bhadžanové skupiny na konferenci mládeže. Seděli jsme naproti Bhagavánovi, když dával promluvu. Seděl jsem naproti němu, Anil Kumár (jeho překladatel do angličtiny) stál za  ním. Seděl jsem tam, poslouchal jsem slova, příběhy, bylo to velmi krásné. Najednou jsem začal mít pocit, který vycházel ze mě, že se Bába chystá vytvořit lingam. Pak přišel velmi silný hlas, který říkal:  „Dívej se na mě, stvořím lingam." Říkal jsem si:  „Co to je?" Bylo to v červenci, tak jsem si říkal, co si to myslím, vždyť přece není Mahášivarátrí (svátek při němž Sáí Bába materializoval lingam, který je v březnu). Bába nestvoří lingam takto přede všemi, možná v místnosti pro interview (osobní rozhovor), ale ne takto veřejně. Asi za minutu nebo za dvě, přišel stejný hlas do mé mysli a říkal:  „Stvořím lingam." Teď ten hlas byl tak mocný, že jsem prostě věděl, že to tak bude. Díval jsem se na své přátele, kteří byli kolem mě, jestli také něco slyší, ale zdálo se, že nic neslyší. Tak jsem se pouze díval, co se stane. Vnitřní pocit byl pouze: dívej se na mě, stvořím lingam, přeji si, abys to viděl. Seděl jsem naproti němu, pouze dvě řady od něj. Díval jsem se tedy. Mluvil o Rámovi nebo o Krišnovi, najednou zastavil promluvu, začal točit rukou. Já jsem začal cítit bolest na hrudi, můj solar plexus a mé srdce se začalo chvět. Něco mě zevnitř tlačilo. A On stvořil lingam, přímo naproti nám. Byl z bílého zlata. Bába o něm řekl:  „Toto je skutečná forma Pravdy." Položil jej před nás do květin, které tam byly. Bylo to velmi silné. Poté pokračoval ve své promluvě.

T: Díky za sdílení této zkušenosti. Julio, zastáváš určité role v Satja Sáí mezinárodní organizaci (dále SSIO), můžeš nám říci něco o nich a o SSIO ve Venezuele?

J: Začal jsem v SSIO jako velmi mladý. Dostal jsem zodpovědnost být mládežnickým vedoucím ve Venezuele, poté v regionu a v zóně. Také jsem součástí bhadžanové skupiny. Ve Venezuele jsem se podílel na různých aktivitách pro společnost, sloužil jsem ve zdravotnických zařízeních, po dva roky jsme také sázeli stromy. Dělali jsme také Nárájana službu, tedy dávání jídla chudým. Účastnili jsme se také projektu Služte Zemi, který bývá vždy 20. října každý rok. Také v roce 2013 jsme začali plánovat a pracovat na celosvětovém mládežnickém festivalu a po třech letech se vše stalo skutečností. Teď co žiji v Panamě, tak stále pracuji v SSIO, v bhadžanové skupině. S několika oddanými jsme založili Bal Vikas sbor (dětský sbor). Máme také vzdělávání pro mladé a službu s nimi.

T: Slyšel jsem, že situace ve Venezuele, teď není dobrá, že v některých částech lidé hladoví apod., je to tak?

J: Ano, možná že v současné době je to nejtěžší období v historii Venezuely. Je to velmi smutné. Je neuvěřitelné, že jedna z nejbohatších zemí na světě, druhý největší producent ropy na světě, kterým Venezuela je, může být v takovéto situaci. Mnoho lidí bez jídla, elektřiny, léků, země je téměř ve stavu občanské války. Krize ve Venezuele je krizí lidských hodnot, protože obrovská korupce přivedla zemi k bankrotu. Snažím se do Venezuely jezdit, alespoň každé dva tři měsíce, protože moji rodiče tam stále žijí a má mladší sestra také. Zbytek mojí rodiny je v Kolumbii. V současné době je z Venezuely obrovský exodus. Tisíce lidí denně překračují hranice a odcházejí, aby byli na bezpečnějším místě. Věřím, že tato situace se brzy změní a znovu přijde do Venezuely mír.

T: Víš, jestli SSIO dělá něco pro zlepšení této situace?

J: Je to velmi těžké. Není zde žádné cesty. Situace v zemi je velmi nebezpečná, lidé jsou zabíjeni na ulicích. Všichni lidé každý den shánějí jídlo, pitnou vodu. Také SSIO ve Venezuele je touto situací výrazně zasažena, ubylo Satja Sáí center, životy členů jsou touto situací samozřejmě také vážně ovlivněny. SSIO se vždy snaží pracovat, ale v současné době to není v našich silách. Nemůžeme se pasovat s touto masivní korupcí a násilím, která v zemi je.

T: Nakonec mám ještě dvě otázky. První je, jestli můžeš vybrat nějaký bod ve Svámího učení, který je pro tebe nejdůležitější?

J: Těch důležitých bodů je mnoho a je to také závislé na úrovni porozumění. On je univerzální učitel, jeho promluvy jsou pro každého. Nejsilnější, hlavní princip, ústřední bod je, že každý je Bůh, každý je Božský. To je cíl našeho života. Realizovat a mít tuto zkušenost. Všechno ostatní je iluze. Odchází to a přichází, mění se, ale fakt, skutečnost, že jsme Bůh, Božství, je tím nejmocnějším a ústředním bodem Svámího učení. Přišel, aby nás vedl k tomu cíli našeho života. To je má zkušenost, můj úhel pohledu.

T: Rád bych se tedy zeptal na poslední otázku. Přestože Svámí je jen jeden, tak je pro každého jiný, unikátní. Kým je pro tebe Svámí?

J: Odpovím na to dvěmi různými odpověďmi. Ta první je. Satja Sáí Bába s jeho fyzickým tělem, který je mým učitelem, přítelem, otcem, matkou, vždy mi pomáhá, směje se vždy se mnou. Je jako můj partner. Je má láska. Máme spolu božský, duchovní románek. To je Satja Sáí Bába ve fyzické podobě.

V hlubším smyslu je Satja Sáí Bába mé Já. Jediný způsob jak to můžu vysvětlit je nekonečná a všeprostupující láska. Je to zkušenost, není možné ji vysvětlit slovy. Je to prožitek nejvyšší, nekonečné lásky a radosti. Tato existence je láska a jednota, žádné myšlenky, žádná přání, pouze láska a jednota, žádná oddělenost. To je pro mě Bába v hlubším smyslu.

T: Děkuji za rozhovor.