Počátky Akhanda bhadžanů
Článek paní Geethy Mohanram z USA. Akhanda bhadžany byly poprvé zorganizovány staršími členy její rodiny v roce 1946 v Bengalúru v Indii.
Byla to temná doba, ve světě zuřila druhá světová válka a Britové stále vládli Indii. Ale v malém koutě země – ve vesnici Puttaparti v Ándhrapradéši – zářilo božské světlo Bhagavána Šrí Satja Sáí Báby, Pána vesmíru zrozeného v lidské podobě, stále zářivěji.
Od té doby, co můj prastrýc Šrí Séšagiri Rao a jeho rodina podnikli v roce 1944 svou první cestu, aby ho navštívili, pouta lásky mezi mladým avatárem a těmito prvními oddanými rychle rostla a on se velmi brzy stal středem jejich životů. Moji rodiče, Dr. R. S. Padmanabhan a Kamalamma, a širší rodina podnikali náročnou třídenní cestu z Bengalúru do Puttaparti, kdykoli mohli, aby si užili blízkost božství. Jakmile tam byli, všechny jejich aktivity se točily kolem Svámího, mluvil s nimi, hrál si s dětmi, vodil je všechny k řečišti Čitrávatí na pozdní odpolední satsangy a neustále je učil duchovní pravdy prostřednictvím každodenních událostí. Bhadžany se rychle staly součástí večerní rutiny v Patha Mandiram a oddaní se ztráceli v melodické námasmaraně.
Na konci každé návštěvy bylo vždy těžké opustit svého milovaného Svámího, a tak se v roce 1945 moji rodiče, rodina mé tety a šest dalších oddaných rodin z Bengalúru rozhodli, že budou ve čtvrtek večer pořádat své vlastní bhadžany v každém ze svých domů. Byly to dny zákazu vycházení a přídělového systému, neměli telefony, kterými by mohli komunikovat, a postrádali snadný přístup k vozidlům. Přesto po celý rok pořádali své čtvrteční bhadžany bez výjimky a často chodili do domů ostatních celé kilometry ve tmě. Ke konci toho roku někdo dostal nápad uspořádat 24hodinový zpěv bhadžanů na oslavu tohoto milníku, s jednoduchým prasádam, které by se podávalo po áratí. Nápad se rychle ujal a oni nadšeně poslali pohlednici Šrí Séšagiri Raovi do Puttaparti a požádali ho, aby sdělil jejich plán Svámímu a požádal ho o jeho svolení a požehnání. Vrátila se jim nadšená odpověď. Svámí byl touto myšlenkou nadšen a okamžitě prohlásil, že nejen požehná této události, ale že se jí také osobně zúčastní! To bylo víc, než očekávali!
Vyděšená dcera Šrí Séšagiri Rao, moje teta Sunderamma, se snažila balancovat na tenké hranici mezi oceněním Svámího nadšení a slovy „ne, nejezdi!" Pánu vesmíru! Odepsala svému otci: „Nebudeme se moci o Svámího řádně postarat, místo je malé, není zde žádné vozidlo, které by ho sem dopravilo..." Brzy poté, co byla pohlednice odeslána, obdrželi telegram od Šrí Séšagiri Rao, ve kterém stálo: „Jsme na cestě!“
A tak Svámí přijel několik týdnů před plánovanou událostí v únoru 1946 a nadšeně se účastnil každého aspektu příprav. Malá skupina oddaných zorganizovala oltář a výzdobu a shromáždila své příděly rýže, aby připravila prasádam (požehnaný pokrm), které by znamenalo dokončení události. Svámí byl tak nedílnou součástí příprav, že nikoho z oddaných až do dne události nenapadlo, že budou potřebovat jeho fotografii na pódium – prostě předpokládali, že Svámí bude sedět na svém trůnu, aby přijal jejich bhadžany!
Den Akhanda (nepřetržitých) bhadžanů začal svítat a přípravy se blížily ke konci. Náhle začali na místo přicházet cizí lidé, rodina za rodinou, všichni se ptali: „Je to místo, kde se mají konat Akhanda bhadžany?“ „Ano,“ odpověděla teta, „ale kdo jste a proč jste přišli?“ „Ó, Svámí k nám přišel ve snech a řekl nám, abychom přišli a zúčastnili se této úžasné události!“ Jak přicházelo více a více lidí, někteří až z Čennaí a Maisúru, moje tety se v obličeji stále více zbarvovaly do fialova! Nevěřícně zíraly na rostoucí dav a dělaly si starosti o to, zda budou schopné nasytit všechny s omezenými zdroji, které měly.
Několik mých příbuzných bylo starších než Svámí a pár mých tet, navzdory své absolutní oddanosti k němu, s ním mluvilo důvěrně a někdy mu také spílaly! Jedna z nich, Savithramma, přišla za Svámím a začala ho peskovat: „Kdo se tě prosil, abys přivedl všechny ty lidi? Jak je nasytíme? Raději přijď do kuchyně a řekni ,akšaja (vždy plné)' všem hrncům! Jinak bude naše manam (sebeúcta) ztracena!"
Svámí se ji snažil uklidnit a tiše řekl: „Savithrammo, neboj se. To jsou všichni moji oddaní a přišli, protože jsem je o to požádal. Budeš toho mít dost, neboj se.“
Ale ona neměla pochopení pro žádné Jeho vysvětlení: „Ne Svámí, musíš přijít a říct akšaja!“ A s těmi slovy ho táhla za ruku do kuchyně a podala mu dva kokosové ořechy, aby je rozbil! Udělal to, pokropil hrnce pongalu kokosovou vodou a řekl: „Akšajam, akšajam, akšajam.“ Obrátil se k Savithrammě: „Jsi šťastná, Savithrammo?“ „Ano Svámí,“ řekla a rozzářila se.
A tak první Akhanda bhadžany začaly v 10:30 dopoledne a blaženě pokračovaly dalších 24 hodin. Sám Svámí byl přítomen po mnoho hodin a oddaní všechny uchvátili svým hudebním projevem lásky a oddanosti. Na konci starší účastníci uctivě vykonali mahámangaláratí mladému Pánu a mé tety začaly shromážděným zástupům rozdávat prasádam. Ženy rozdávaly prasádam... a rozdávaly další... a ještě víc... a tak to šlo dál a dál! Ačkoliv bhadžany skončily v půlce dopoledne, rozdělování prasádam se protáhlo do odpoledne, pak do večera a do noci. Když se okolní vesničané doslechli, že se rozdává jídlo zdarma, začali přicházet, aby se najedli, a mé tety a ti, kteří jim pomáhali sloužit, byli stále unavenější.
Nakonec jedna z mých tet, vyčerpaná a potrestaná, dorazila do našeho domu, kam můj otec přivedl Svámího, a snažně ho prosila, aby zastavil nekonečný proud pongalu. Svámí předstíral, že je překvapený: „Cože? Nejdřív říkáte, že chcete, abych to udělal akšajam, teď chcete, abych to zastavil?!“ „Ne, prosím, Svámí, jsme velmi unavení, prosím, zastav to.“ Poté, co je Svámí ještě trochu škádlil, nakonec souhlasil a v hrnci konečně došel pongal! Svámí nás tedy svým nenapodobitelným a milujícím způsobem jasně učil, že je důležité prosit Boha o správné věci a důvěřovat, že Jeho plán je ten nejlepší!
Unavení, ale nadšení z úspěchu Akhanda bhadžanů, se malá skupina oddaných rozhodla opakovat tuto událost každý rok. A dělali to po dalších 28 let s velkou oddaností. Svámí, přitahován zvláště svou láskou k mým rodičům, byl přítomen a účastnil se každé z nich kromě tří.
Každý rok, na žádost mého otce, Svámí stanovil datum pro Akhanda bhadžany. Ve vhodnou dobu můj otec, bratr Prithvi, teta Sunderamma a v pozdějších letech i já jsme cestovali do Puttaparti, abychom formálně přivezli Svámího do Bengalúru v našem autě, obvykle den před začátkem bhadžanů. Pobýval v našem domě – jaká obrovská radost panovala v den, kdy Pán přijel! – a můj otec nebo bratr vozili Svámího na místo bhadžanů v našem autě a zase zpět domů v době jídla nebo kdykoli chtěli, aby si odpočinul.
I když byli najímáni kuchaři, aby připravovali jídla pro velký dav rodiny a přátel, kteří se scházeli v našem domě, a aby připravovali prasádam v místě bhadžanů, moje matka sama zvlášť vařila pro Svámího a servírovala mu jídlo vlastníma rukama. Během těchto vzácných dnů, které se stávaly častějšími, když Svámí trávil více času v Bengalúru a založil svůj ášram ve Whitefieldu, byl Svámí naším stálým božským společníkem, průvodcem, guruem a přítelem, nejdůležitějším členem domácnosti.
Když přemýšlím o těchto úžasných časech a o mnoha vznešených pravdách a praktických lekcích, které nás Svámí učil svým příkladem i poučkou, znovu si uvědomuji, že Jeho život byl skutečně Jeho poselstvím.
V roce 1974, když mluvil v Lalbagh Golden Jubilee Hall v Bengalúru, po 25. ročníku Akhanda bhadžanů, kterých se sám účastnil, Svámí dal pokyn, že se tato příznivá událost měla stát celosvětovou událostí. Láskyplně řekl věrným oddaným, kteří s tím začali: „Lampa, kterou jste zapálili a opatrovali, se nyní rozšíří do celého světa!"