Světový festival Satja Sáí mládeže 2016
Sádhana Lásky aneb Láska je zdroj, cesta a cíl. To bylo tématem již desátého setkání Satja Sáí mládeže v Prašánti Nilajam (ášramu Satja Sáí Báby v Indii). Tentokrát již neneslo jako dříve název konference, ale poprvé bylo pojmenováno festival. Poprvé také došlo ke spojení mládežníků z Indie a zbytku světa. Této akce se zúčastnilo více než tři tisíce lidí. Festival trval tři dny a to od 12. do 14. července 2016 a každý den měl své zaměření.
Den první – Láska je zdroj
Celý festival začal otevíracím ceremoniálem v hale Sáí Kulvant v osm hodin. Po zapálení lampy navázal průvod asi sto padesáti mužů, kteří recitovali védy. Po nich přišlo procesí s vlajkami jednotlivých zemí, které se festivalu účastnily. Jednalo se o více jak šedesát zemí světa a Česká republika byla mezi nimi. Ženy, které nesly vlajky, byly oděny do tradičních oděvů svých zemí. Mnohé z nich byly velmi zajímavé, nejvíce však zaujala cca metrová pokrývka hlavy kuželovitého tvaru z Kazachstánu, která připomínala bájný Merlinův čepec a milovník fantasy se nemohl zbavit dojmu, že se ocitl v Tolkienově Středozemi.
Po procesí s vlajkami přišly na řadu modlitby jednotlivých náboženství, a tak se účastníci mohli přidat ke křesťanské modlitbě Páně (tzv. „Otčenáš“), muslimské, buddhistické či jiné modlitbě. Po nich začaly promluvy od významných představitelů Satja Sáí organizace. Nejdříve mluvil mezinárodní koordinátor mládeže Shivendra Kumar. Po něm předseda Prašánti rady doktor Reddy. Pozvání přijal a také promluvil indický ministr pro energetiku pan Gopal. Celý otevírací ceremoniál byl uzavřen Satja Sáí Bábovou promluvou, která byla promítána na plátna, a po ní následovaly bhadžany a závěrečné modlitby.
První den festivalu, jenž měl podtitul Láska je zdroj, pokračoval programem v Poornachandra auditoriu, kde hlavním programem bylo právě hledat možnosti, jak se připojit ke zdroji Lásky. Formou divadla, talk show či interaktivní hry tedy mládežníci hledali zdroje připojení. Zdroje někteří viděli v meditaci, jiní ve zpěvu bhadžanů, četbě duchovní literatury, studijních kruzích nebo duchovních rozhovorech. Objevovala se také nesobecká služba jako zdroj, ze kterého je možno čerpat. Služba může mít mnoho forem, ovšem je třeba ji vykonávat vždy bez nároku na výsledky a s odevzdaností Bohu. To je výsledek, který jsem si z onoho programu odnesl.
Odpolední program pokračoval v hale Sáí Kulvant. Promluvila koordinátorka mládeže Zóny 8 Olga Baranová z Ruska, po ní pak zástupce indické Sáí mládeže Hari Ranjan Rao. Největší potlesk, a to ještě předtím než vůbec začal mluvit, však sklidil poslední řečník, kterým byl legendární indický hráč kriketu Laxman. Jak sám Laxman ve své řeči uvedl, kriket je v Indii „náboženství“, takže především mužská část publika aplaudovala během jeho promluvy několikrát. Nutno říci, že do určité míry nezávisle na tom, co říkal. Jednoduše řečeno byl nekriticky obdivován a milován. Laxman sám se stal žákem Satja Sáí Báby během své kariéry hráče kriketu podobně jako např. ještě slavnější kriketová legenda Indie Sachin Tendulkar. Program pak ještě pokračoval tanečním vystoupením a byl ukončen bhadžany a modlitbami.
Po večeři se mohli mládežníci zúčastnit programu v tzv. Double deckeru nebo v Poornachandra auditoriu, kde na ně čekalo interaktivní setkání s názvem „Srdce Srdci“. Program v Double Deckeru nabízel hned několik možností. Horní patro bylo věnováno interaktivní „Hře života“. Tato hra spočívala v tom, že na začátku bylo člověku osmnáct let a měl několik možností, co může dělat (jít do práce, studovat, založit rodinu a mít děti...). Dle toho, kterou zvolil cestu, měl navštívit jednu z místností, které byly v horním patře zbudovány. Každá z místností obsahovala citáty Satja Sáí Báby týkající se účastníkem vybrané oblasti (práce, studia, rodiny a dětí...). Ve hře pak účastník volil další kroky, a tak se dozvídal co mu k nim a jeho rolím, které na sebe ve hře fiktivně bral, Satja Sáí Bába říká. Tato doporučení si pak mohl každý vzít do svého života, do situací a životních rolí, ve kterých se reálně nachází, či se třeba nacházet bude.
O patro níže bylo na ášram ve večerních hodinách nezvykle rušno a to ze dvou důvodů. Jednak na pódiu probíhala soutěž „Puttaparti má talent!“, tedy parafráze na oblíbenou televizní soutěž, kdy účastníci předvádějí své talenty v různých oblastech. Druhým důvodem, proč bylo v Double deckeru rušno, byly workshopy jednotlivých výborů organizace. Velmi oblíbeným byl stánek z média výboru, kde se měli možnost mládežníci vyfotit s fotkou Satja Sáí Báby v životní velikosti. K tomu si mohli propůjčit různé dekorace. Další stánky se týkaly umění, životního prostředí, ale třeba také představení různých projektů, které dělají mládežníci v Satja Sáí organizaci. Nejvíce z nich zaujala Malajsie, kde mládežníci dělají na školách preventivní programy týkající se drog, alkoholu, kouření, ale také sebevražd. Používají k těmto programům učení Satja Sáí Báby o pěti lidských hodnotách a zaznamenávají s ním velké úspěchy. Jedná se o stovky dětí, které jsou do těchto programů zapojeny. Program prvního dne festivalu končil téměř v deset hodin večer.
Den druhý – Láska je cesta
Program začínal pohybovou aktivitou již o půl páté ráno! Nutno říci, že ne všichni mládežníci i přes svůj mladistvý věk byli schopni v tuto hodinu vstát a mnozí z těch, co vstali, ještě nebyli probuzeni. A tak se třeba výstup k Hanumánově soše, která se tyčí nad stadiónem v Puttaparti (jedna z pohybových aktivit, ze kterých mohli účastnicí vybírat), zdál být u některých spíše ploužením než chůzí. Dalšími pohybovými aktivitami byly třeba fotbal, basketbal, karate či jóga. Po ranním rozehřátí těla se účastníci najedli ve speciálně připraveném stravovacím stanu, jenž byl pro festival zbudován v zadní části ášramu, a všichni mládežníci v něm měli po celou dobu festivalu zajištěno stravování zdarma, přičemž mohli vybírat z indické i evropské kuchyně.
Po snídani pak následovalo dopolední setkání v hale Sáí Kulvant, kde opět mluvilo několik řečníků, mezi nimi například Alida Parker z Itálie či doktor Chandinie z Indie. Následoval program v Poornachandra auditoriu, kde promluvil ředitel výzkumu nadnárodní firmy IBM pan Narayan. Mluvil především o udržitelném rozvoji. Po něm již následoval program Láska je Cesta od Satja Sáí mládežníků. Po něm přišla prezentace aktivit služby mládeže v Indii, konkrétně ve státu Himáčalpradéš, kde mládežníci zbudovali vodovody s pitnou vodou pro několik tisíc lidí, kteří žijí ve vesnicích v horách.
Odpolední program pak obstarali workshopy na různá témata, nejvíce mládežníků se zúčastnilo programu týkající se zpěvu a recitování božího jména, který vedl přední indický bhadžanový zpěvák Ravi Kumar. Se spontaneitou a umem sobě vlastním vysvětloval spolu se dvěma kolegy základní principy zpěvu a přístupu k bhadžanům a božímu jménu obecně. Dalšími workshopy pak byly – zdravý životní styl, vedení a dobrovolnictví v projektech Satja Sáí organizace a workshop týkající se sociálních médií. Workshopy probíhaly paralelně, mládežníci se tedy mohli zúčastnit jen jednoho z nich.
Večerní daršan pak mimo obvyklý program naplnily promluvy Lorenza Casadia z Itálie, který sděloval osobní svědectví, jak se dostal k Satja Sáí Bábovi. Promluvil též pan Venkataramanan z indické společnosti TATA. Po něm již přišel divadelní program s názvem Láska je cesta k proměně světa, na nějž navázal hudební program mládežníků z Evropy. Jednotlivé písně byly prokládány krátkými svědectvími o tom, co to znamená být Satja Sáí mládežníkem. Program dne opět končil v budově Double decker soutěží „Puttaparti má talent!“.
Den třetí – Láska je cíl
Třetí den festivalu nemohl začít jinak než ranní pohybovou aktivitou, kdy mládežníci opět měli na výběr z několika možností. Jestli se ptáte na to, jak je možné sportovat o půl páté ráno, vždyť je ještě tma, tak vězte že organizátoři s tímto počítali a osvětlili cesty či hřiště, na kterých se sportovalo, takže fotbalisti viděli na branky a míč, basketbalisti na koše a balón.
Po návratu z hřišť a snídani následovalo ranní setkání v hale Sáí Kulvant, kde opět promlouvali pozvaní hosté. Mezi nimi i Julio Vivenés z Venezuely. Poté se účastníci přesunuli do Poornachandra auditoria, kde hlavní náplní byla promluva Satja Sáí Bábova synovce, pana Ratnakara. Mluvil o tom, jak se situace změnila po odchodu Satja Sáí Báby z těla. Mnozí stoupenci Satja Sáí Báby tuto situaci považují za konec, Ratnakar v ní však viděl spíše začátek.
Následně se mládežníci rozdělili podle Zón do menších skupin a společně reflektovali celý předchozí program a zároveň měli prostor sdílet nápady a návrhy na to, co by rádi udělali společně ve své Zóně. Festival pak dle hesla „nejlepší na konec“ byl zakončen hudebním programem od tzv. Symfonie Sáí. Předtím však, než toto hudební těleso vystoupilo, mládežníci vyslechli promluvu koordinátora mládeže Shivendry Kumara a pak také předsedy Prašánti rady doktora Redyho, který mluvil o třech tzv. ABC (= Always Be Careful/Calm/Compassionate), tedy že má člověk být vždy opatrný (careful) – na své myšlenky, slova i skutky. Má však být také vždy mírný (calm) a soucitný (compassionate). Po doktoru Reddym přišla Satja Sáí Bábova promluva a na ni navázala již zmiňovaná Symfonie Sáí.
Symfonie Sáí – mužský a ženský pěvecký sbor, jenž doprovázel vynikající hudebníky. Z hrdel zpěváků se ozývaly jak verše védských textů, tak anglických duchovních písní. Mezi hudebníky pak byli hráči na housle, sitár, harmonium či flétnu, ale také na různé druhy bubnů, ať už se jednalo o indická tabla či klasickou rockovou bicí sestavu. Toto vystoupení se stalo více než důstojným zakončením festivalu Satja Sáí mládeže.